VLK
Vlci nikdy nenechávali lidi lhostejnými. Jejich světélkující zrak, schopný pronikat tmou, záliba lovit za svítání, ostré tesáky a zlověstné noční vytí podnítily vznik mnohých pověstí a pověr, které se rodily už od nejstarších dob lidstva. Ani dějiny a mytologie se proto bez vlků nemohly obejít.Bojovné národy záviděly vlkům jejich sílu a obratnost. Někteří galští vojáci si připevňovali na přílby vlčí hlavu. Tato trofej symbolizovala sílu a mužnost. Ve skandinávské mytologii, která klade velký důraz na bojové hodnoty, mají vlci důležité místo. Svědčí to o lidském okouzlení vlky, ale zároveň i o strachu, který vlci v lidech vždy vzbuzovali.Jako všechna noční zvířata, i vlk je opředen mnoha dráždivými tajemstvími. Je zvláštní, že ho velmi často spojovali s kultem světla a slunce, snad v souvislosti s jeho planoucím pohledem, schopným proniknout tmu. První dobyvatelé Horního Egypta tvrdili, že je vedl bůh-vlk, který se stal ochráncem města Asiút, nazývaného řecky Lykopolis (Vlčí město). Tento bůh Vepvovet, jehož egyptské jméno znamená "ten, který otvírá cestu", se nakonec stal lodivodem sluneční lodi nejvyššího božstva na její noční cestě. V Řecku zase pokládali vlky za zvířata slunečního boha Apollóna, kterému je obětovali. Věřilo se, že tento bůh se setkal s vlky v době svého zimního pobytu ve vzdálených oblastech severu. Proto si tyto dva středomořské národy nespojovaly vlka se zářivým světlem, ale spíše se znepokojujícím a chladným světlem noci a zimy. Ve staré řečtině byly výrazy označující "světlo" a "vlka" tak podobné, že se někdy zaměňovaly. "Apollón Lýkijský" znamená podle dvojího výkladu buď boha světla nebo boha ničitele vlků. Podobně je možno hledat souvislost i mezi jménem galského boha světla Belena nebo Belenosa a výrazem "bleis", který v keltském jazyce označuje vlka. Nejrozšířenějším obrazem vlka v pověstech je obraz lupiče, nebezpečného pro člověka i pro dobytek. V Evropě byli vlci spolu s medvědy nejmocnějšími šelmami. Vlků však bylo více než medvědů, proto se jich lidé také více obávali. Řečtí pastýři ve starověké Arkádii uctívali bohyni lovu Artemis, kterou vzývali někdy i pod jménem Artemis Lykoktón (zabíjející vlky), a žádali ji, aby ochraňovala stáda. V téže oblasti se nalézá vrch Lyké, který vděčí za svůj název vlkům, žijícím v hojném počtu na jeho lesnatých svazích, bohatých na zvěřinu. Tam se zrodila i legenda o Lykáonovi, mýtickém králi, kterého bůh Zeus proměnil ve vlka, když se mu opovážil při hostině předložit k jídlu lidské maso.Na venkově viděli ve vlcích špatné znamení. Na rozdíl od starých Řeků, Římanů nebo Skandinávců, kteří pokládali zjevení se vlka za šťastné znamení, naši předkové se ho obávali jako zhoubné pohromy. "Když se mluví o vlku, už je mu vidět ohon," zní francouzské lidové pořekadlo, které odrazuje od připomínání jména zvířete, aby to nepřivolalo neštěstí. Věřilo se také, že vlčí dech a vlčí maso jsou jedovaté, neboť, jak se předpokládalo, vlk žere hady a kdejakou havěť. "Viděl vlka", říkalo se o člověku, který ochraptěl nebo ztratil hlas, protože lidé si mysleli, že zvíře má kouzelnou moc způsobit němotu toho, koho zasáhne svým nečistým zapáchajícím dechem.Aby se ochránili před takovýmto zvířetem, lidé se uchylovali k čarodějným obřadům a zaklínadlům. Sedláci přibíjeli na vrata stájí a na ovčince vlčí tlapy, aby od nich odháněli vlky. Někdy zavěsili na strom zvíře, které zastřelili nebo chytili do pasti. Někteří jednou do roka oželeli jehně a nechali je vlkům; mysleli, že tak zaplatili dostatečné výkupné a že tím dravou zvěř uspokojí. Ovládat vlky a dosáhnout, aby někoho poslouchali, se považovalo za čarodějnictví. Lid ve vesnicích věřil, že jsou muži, kteří dokážou vnutit svou vůli těmto šelmám, jinak považovaným za nezkrotitelné. Říkali jim "vůdci vlků". Nebylo radno stavět se jim na odpor, protože mohli poslat svou smečku na lup do ovčince. "Vůdcové" žili zpravidla mimo vesnice, byli to uhlíři nebo samotářští nemluvní pastýři.Ve skutečnosti se vlci dají těžko zkrotit. Jsou to šelmy s velmi nezávislou povahou a nesnášejí zajetí.
2024 © 
